Pokaždé když vidím ten barevný a úžasně veselý (věrná svému jménu) e-mail od Káji ve své schránce, říkám si, že by byla fakt škoda nevyužít té lákavé nabídky. Podívat se do světa se SEP-em, poznat nové lidi a práci našich kolegů a kolegyň v zahraničí, a to nejen v Evropě. Po zkušenosti s výměnou v Indii jsem se dlouho zamýšlel, jestli do toho jít znova. Ne, že by se mi v Indii nelíbilo, právě naopak. Lépe řečeno jsem chtěl mít chvíli klid po těch všech zkouškách, nechat místo i jiným studentům a být konečně doma (!) na Slovensku. Ale naštěstí je míst vždy dostatek. A výhoda SEP-u spočívá i v tom, že můžete vyjet každý rok, délku pobytu si můžete zvolit sami. Jak lze tomuto odolat? S vědomím, že po páťáku se třeba už nikam nepodíváte?

Proto jsem znovu poctivě vyplnil přihlášku. A znovu došlo na rozhodování, které tři země vpíši na papír dle klesající priority. Všechny byly atraktivní, ale žádná tak, jako má drahá Francie. A po všech těch náročných čtvrťáckých zkouškách to mohlo v září začít!

Předtím, než teda dojde na samotné vyprávění o tom, co mě vlastně potkalo, zmínil bych také to, co se dělo po vyplnění přihlášky. Musím podotknout, že snadnost toho dostat se do Francie, je přímo úměrná znalosti francouzštiny a nepřímo úměrná velikosti města, kam byste se rádi podívali. Moje jednoduchá rada zní, že pokud francouzsky umíte alespoň tak dobře, že si dokážete objednat v restauraci předkrm, hlavní chod, sýr, dezert, víno a kávu a zároveň umíte diskutovat o běžných věcech jako je umění, hudba, jídlo, filmy, jídlo, politika a jídlo, tak je úplně jedno kam se dostanete. Snad je možné, že v některých lékárnách jsou farmaceuti, kteří anglicky mluví, ale pro relevantní odpověď bych napsal aktuálnímu francouzskému SEO. Mně poslali nejdřív dotazník, kde stálo, zda chci bydlet na kolejích, v rodině, sám, se studentem, jaký mám rozpočet a tak podobně. Nejlákavější mi přišla nabídka bydlení v rodině farmaceuta, s nulovými výdeji. A tak po létě stráveném napůl v Hradci kde jsem poskytoval pomocnou ruku pro SEP v Čechách a napůl doma, jsem se v září dostal do města Limoges, na středozápadě, v regionu Limousin.

Tam mě dle domluvy čekala lékárnice. Zavezla mě do svého domova na kraji města, ubytoval jsem se ve velkém pokoji po jejím synovi, dali jsme si oběd a pak jsem byl do večera v lékárně. Práce od toho dne pak vůbec nebylo málo. Bylo to i proto, že jsem měl tuto lékárnu uvedenou jako místo své oficiální praxe. Režim byl úplně jiný od toho našeho středoevropského. Začínalo se v 9:30, od 12:00 do 14:30 byla přestávka na oběd, která byla skutečně většinou jenom o obědvání. Končilo se v 19:30. Samotná lékárna měla svoje specifika. Byla situovaná na sídlišti s převážně arabským a černošským obyvatelstvem, tedy imigranty. Častokrát nastával problém se s nimi domluvit, bylo nutné žádat jiné klienty o překládání. Ale po určitém čase jsem si zvyknul, Francouzi, původní i nepůvodní, jsou věrní svým lékárnám, vždyť se jejich rozmístění řídí počtem obyvatel.

Další odlišností je, že recepty jsou ve Francii psané na velkém papíře, většinou A4, s průpisy a jsou mnohem častěji napsané ručně (nečitelně). Originál se vrací pacientovi. Ten totiž může mít předepsanou dávku na 3 měsíce, ale vydat léčiva lze jen, co stačí na měsíc. Výdejem na recept jsem se zaobíral prakticky pořád, neboť volným prodejem žila moje lékárna jen minimálně. Do kontaktu s penězi jsem přicházel výjimečně, protože sociální zabezpečení a systém připojištění umožňuje občanům mít plně hrazenou léčbu. Sortiment nehrazených léčiv se ale pomalu rozšiřuje, samozřejmě k nelibosti obyvatelstva. Pacienti pak nehrazený lék (třeba jenom částečně) vyloženě odmítali.

Tak plynuly dny a já jsem luštil „ordonnances“. Marně byste hledali některé užívané „náležitosti“ přehledného českého receptu jako třeba „recipe“, „exp. orig.“, a jiné neměnné struktury (i když nechápu proč ještě jsme tou pseudouniverzální latinou tak posednutí). Počet krabiček si musíte vypočítat samy podle délky léčby. Ve Francii také funguje generická preskripce a substituce ve velké míře, a prakticky vždy jsem sahal ve skladu nejdřív po generikách. Informovat veřejnost o tomto se snaží také generické firmy (jak jinak) v rozhlase, televizi a tisku. Lékárny navštěvují denně obchodní reprezentanti s „výhodnými“ podmínkami sypajíce na vás promyšlené marketingové metody. Byla to velice přínosná zkušenost!

Teď ohledně výletů a volnočasových aktivit. Ačkoliv na ně nebylo za ten měsíc moc času, přece jen jsem poznal i jiná místa než porcelánem proslulý Limoges. Jeden víkend mě rodina vzala do malebné krajiny départementu Creuse, kde mají druhý vesnický a překrásný kamenný dom. Večery u krbu, odpoledne v lesích na houbách a procházky u jezera Vassivière, bleší trh a moderní umění byly to pravé nakopnutí do nového týdne. K těm houbám ještě dodám, že farmaceuti v Limoges jsou mykologie znalí a sám na vlastní oči jsem viděl, jak se chodí lidé do lékárny ptát, co to vlastně nasbírali.

Další víkend jsem věnoval návštěvě známého v Marseille (vlak za cenu shodující se s letenkou z Prahy), kam se za mnou přijela podívat na skok i kolegyně na erasmu v Monpellier. V Marseille (mimo jiné největším městě Provence), jež je město poměrně divoké, svérázné a ne zrovna výstavní, se daly najít i moc hezké zátoky (Calanques) kde jsem se nakonec i vykoupal.

Poslední víkend zahrnoval i můj odjezd a tak jsem navštívil Paříž. Měl jsem, díky dceři paní, u níž jsem celý čas bydlel, možnost poznat typický život pařížských studentů těsnících se v malinkých bytech za přehnané sumy. Ale přitom mohli  alespoň hrdě prohlásit, že bydlí v opravdovém centru dění. K mému potěšení vyšlo i ‘’rendez-vous’’ s mým hradeckým kolegou, taky erasmákem, který jakožto cizinec dostal po menších peripetiích místo na příjemné koleji.

Jestli pak jste si všimli, že jsem moc nepotkal žádné studenty-farmáky? Vidět je byl opravdu velký problém. LEO přijel až v půlce září, mysleli si, že jsem z Jugoslávie, jednou mě vzali na narozeninovou oslavu a tím to haslo. Pak pár dnů před mým odjezdem slibovali, že někam zajdeme, ale pak najednou měli druhý den zkoušku takže prý by bylo lepší kdyby se učili. SEP u nás probíhal diametrálně odlišně. My jako studenti jsme dělali pro ostatní ‘’zahraničáky’’ první a poslední. Neumím si ten přístup vysvětlit. Buď měli opravdu málo času, nebo jen neměli zkušenost a moc zájem a mysleli si, že rodina se o mě postará (což ostatně dělala na výbornou!). Hádám, že jsem však tím o nic moc nepřišel. V lékárně ani jinde jsem se nenudil ani chvilku.  Francie navíc pro mě není žádnou novinkou, cizí zemí, ve které bych nebyl schopen se zorientovat. To ne. Na druhou stranu si ale myslím, že „student exchange“, a hlavně ta francouzská by mohla zahrnovat víc studentského veselí.

V závěru musím celý svůj SEP hodnotit velice kladně. Důkladně jsem si vyzkoušel většinu základních úkolů francouzských farmaceutů ve veřejné lékárně, poznal jsem úžasnou rodinu a nakonec jsem procestoval i značný kus území. I když jsem pár kilo přibral J, za zkušenosti jsem vděčen všem, kteří mi umožnili celé toto dobrodružství prožít, jmenovitě zahraničnímu oddělení SČSF a francouszkému spolku (ANEPF). Je naším obrovským štěstím, že v dnešní době máme jako studenti tolik možností vycestovat poměrně levně a hodně se toho v cizích zemích naučit. Proto: ať je SEP věčně živ!

Juraj, 5.r